"Štěstí tvého života záleží na druhu tvých myšlenek."
Zdroj fotografií - publicdomainpictures.net - wallpapers - google

"Láska je smysl našeho života a jeho jediný cíl."

Omlouvám se za dlouhou nepřítomnost na blogu, měla jsem toho moc
a téměř celé léto jsem byla na cestách, a tak jsem nestíhala psát,
ale slibuji, že brzy se budu blogu opět plně věnovat...


Vítám vás na svém novém "modrém blogu".
Chci psát o životě, citech a lásce, vztazích, hudbě a kultůře,
radostech i starostech a jiných důležitých událostech...
Na tomto blogu je publikována báseň "Nesnáším loučení"


Můj první "červený blog", http://story-love-elis.blog.cz
bude dále obsahově v podobě, ve které získal mnoho
návštěvníků a všem za přízeň děkuji.
Na červeném blogu je publikována nová 27.část
oblíbeného příběhu "Letní Romance s Borisem"


"Nevadí mi žít v mužském světě, pokud v něm mohu být ženou."

NA TOMTO BLOGU JE NOVĚ ZVEŘEJNĚNO
Nesnáším loučení

"Kdo se bojí lásky, bojí se i života a je ze tří čtvrtin mrtví."

Odběr novinek
Přihlaste se vlevo k odběru novinek, budete upozorněni na nový článek.
Nezapomeňte po přihlášení, u sebe v poště odkliknout potvrzující email.
Vaše emailová adresa zůstane utajena, email jde cestou blogu.cz

"Chceš-li žít, zvykni si na mizerné počasí a nespravedlnost lidí."

Děkuji za návštěvu, budu ráda pokud zanecháte v komentářích své
názory a zůstanete pravidelnými návštěvníky blogu.
Všechny komentáře oplácím.

"Smyslem života není zůstat stranou, ale být milován i nenáviděn."

Ústava ČR chrání práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zákonem
Autorské právo-zákon č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací.
NA VŠECHNA DÍLA ZVEŘEJNĚNÁ NA TOMTO BLOGU SE VZTAHUJÍ
AUTORSKÁ PRÁVA, KOPÍROVÁNÍ NEBO ŠÍŘENÍ JE ZAKÁZÁNO!!!

"V lásce a umění se nedá opisovat, každý se musí vyjádřit po svém."


Romantické video o lásce pro zamilované...
"Vyznanie lásky"
Videa nejsou zveřejněna ve formě článku a chybí možnost komentářů.
Komentáře, názory, vzkazy a dotazy pište zde Počet komentářů - 36

"Život je hra. Nezáleží na tom, jak je dlouhá, ale na tom, jak se hraje."


Říjen 2016

Nevydařené rande

6. října 2016 v 20:16 | Elis |  Příběhy ze života

Má situace ohledně času se bohužel nijak nezlepšila a jsem nucena znovu sáhnout do svého virtuálního šuplíčku, naštěstí stále plného již dříve napsaných a zatím nikdy nepublikovaných věcí a snad vás tento příběh zaujme a možná i přivede k zamyšlení. Vybrala jsem jeden starší kratký příběh, hodí se do podzimní nálady a nyní jsem si uvědomila, jak ta příhoda byla pro mne důležitá, že můj život je poskládaný z mozaiky všech prožitků a událostí, které mne potkávaly a jak každá z nich mne ovlivnila do budoucnosti a změnila mé názory. To se týká i mužů a toho jaké nároky jsem na ně měla dříve a jak tento příběh mi změnil pohled na vše co se jich týká a co od nich vyžaduji, od té chvíle mne přitahují muži odvážní a bojovní, silní a nezkrotní a samozřejmě i pohlední, takový muž je potom pro mne přímo dokonalý...


Elis
Nevydařené rande

Pod našimi kroky šustí spadané listí, zvednu hlavu a sleduji, jak se jejich další příval snáší k zemi z vysokých korun stromů a krouživým letem pak přistávají téměř tiše na zemi, jeden po druhém se vrší na sebe a s chutí je rozkopávám, baví mne pozorovat, jak se rozletí na všechny strany. "Nechej toho, jsi jak malá!", napomene mne můj milý a stiskne významně mé prsty v dlani, prudce mne k sobě přitáhne a políbí, citlivě vnímám, jak zrychleně dýchá a uvědomím si, že po mne touží, pocítím závan štěstí a přímo taji pod jeho rty. Bože, ze všech kluků líbá nejlíp, být stále v jeho náruči, prolíbala bych s ním klidně celé hodiny, ale je neklidný a spěchá, jeho ústa se vzdálí a zavelí, "Jdeme!" a vykročí k cíli, který zná jen on a docela mrzí mne, že líbání tak rychle skončil, ale nehodlám se polibků dožadovat, určitě se dalších brzy dočkám.

Podzimní den se chýlí ke konci, vše kolem je pozlacené posledními paprsky zapadajícího slunce a barevné listí v nich září všemi barvami červené a žluté, "To je nádhera?!" otočím se k němu, ale jen pokývá hlavou a netuším, jestli je to souhlas, ale cítím, že krása přírody ho nezajímá. Nepřišel ji obdivovat, má jiné zájmy a v té chvíli zahne na téměř neviditelnou cestičku schovanou pod nánosy listí a dál mne mlčky vede k altánku, jednomu z mnoha v této nádherné zahradě a mám z toho divný pocit. Dobře vím, proč ze všech které jsme po cestě míjeli, vybral právě tento, co má široké lavice, asi doufá, že právě dnes vyslyším jeho naléhání, a to se velmi mýlí, na takové sblížení je příliš brzo, dlouho jsme byli jen spolužáci, co po sobě pokukují a spolu chodíme pouhých pár týdnů, kluky si vždy pečlivě vybírám a nikdy nespěchám.

A nerada se nechávám k něčemu nutit a rychle hledám vhodnou výmluvu, co u něj obstojí, nechci ho ztratit, jen chci více času, je krásný a holky z gymplu mi ho závidějí, ale každou další schůzkou je čím dál více netrpělivější. Přesto, že jsem chtěla jít do kina, přesvědčil mne svými polibky, že lépe bude jít se procházet do parku, podlehla jsem a nyní toho lituji, přesto mi srdce zjihne, když se na něj podívám, je opravdu nádherný. Ale chodil s mnoha holkami, ale brzy všechny opustil, asi jak dostal vše, co od nich chtěl, a já se nehodlám dopustit stejných chyb a než si ho připustím k tělu, musím si ho prověřit, jestli za to stojí. Jen se obávám toho, co se stane, až řeknu v rozhodující chvíli to své "ne" a zaplaví mne nejistota, kdyby aspoň promluvil a mohla bych ho opatrně a nenápadně na mé odmítnutí připravit, ale mlčí a kromě šustění listí je všude kolem nás ticho, slunce už zapadlo a obloha ztmavla.

My dva jsme v parku už dlouho samy, zmizely maminky s kočárky, procházející se důchodci i milenci s laviček, park zůstal opuštěný a v tuto hodinu je zasmušilý, podzim se chýlí ke svému konci a k večeru se vždy silně ochladí a temnota zahalí park do černého hávu a tma mne vždy znepokojí. Obávám se, že po mém odmítnutí mne opustí a zanechá mne samotnou, je velmi impulsivní, své chování nepromýšlí a já se ve tmě velmi bojím a vyděsím se představou zůstat na noc v parku. "Neměli bychom se vrátit, za chvílí nebude vidět ani na krok!", zkusím ho přemluvit, ale neodpoví a jen sevře rty. "Vraťme se.", začnu naléhat, "Povídá se, že jak zavřou bránu, na noc pouštějí do parku psi!", varuji ho. "To je blbost, to jsou jen pitomé povídačky!", odpoví, je rozhodnut se od svých úmyslů nenechat odradit a tím mi nedal jinou možnost, než se zastavit. "Co je?!", zeptá se netrpělivě.

Dlouze a toužebně pohlédne k altánku, zbývá k němu jen pár kroků, "Chci z parku pryč, je mi zima!", rychle mu oznámím své přání a vím, že je to chabá výmluva, ale nic lepšího mne nenapadlo a znepokojeně sleduji jeho vítězný úsměv ve tváři, je přesvědčen, že mu neuniknu. Jediným pohybem si mne k sobě přitáhne a těsně obejme, "Neboj, nebude ti zima, já tě zahřeji!", zašeptá mi vzrušeně a rty mi jezdí mazlivě po tváři, dech má horký, oči temné a vzrušující, jenže tím mne v této chvíli neobměkčí, ale tlakem svého těla nutí mne couvat k altánku. "Pusť mne!", vzdoruji, "Neboj!", snaží se mne uklidnit, "Bude se ti to líbit!", přímo horečně mne o tom přesvědčuje v záplavě polibků, tím mne zbaví posledních pochybností o svých úmyslech, ale je mi to k ničemu, není k zastavení a než se naději, jsem v altánku a okamžitě mne složí na hromadu listí.

Zašeptá mi rozvášněně do ucha, že je to znamení, jako by to pro nás někdo připravil, bude to pohodlnější, než na tvrdé lavici, ale můj názor to nezmění, "Přestaň, já to nechci!" snažím se ho zastavit, neodpoví a zpanikařím, když zacítím jeho ruku, jak se pokouší o rozepnutí mého zipsu. Snažím se ho odstrčit, oba mlčíme a jen spolu zápasíme, prudce oddechujeme a podaří se mi odvalit se bokem, ale narazím na něco tvrdého pod listím, k mému zděšení se to hýbe a z hromady listí se vzpřímí postava, je to obrovský chlap, zarostlý, špinavý a drží v ruce hůl. Vulgární nadávky, co vypouští z úst, jsem dosud neslyšela, na vteřinu úděsem ztuhnu, ale podaří se mi postavit se rychle na nohy, ale můj doprovod je rychlejší, "Zdrhej!", zakřičí a jde mi příkladem, jako blesk vyběhne z altánku, vyrazím za ním, ale nemám šanci ho dostihnout, hraje fotbal, je v dobré kondici.

A nedrží se cesty, běží po trávě a proplétá se kolem stromů, vzdálenost mezi námi se stále zvětšuje, nechci ho ztratit z dohledu a očima jsem zoufale přilepena na jeho světlé bundě míhající se mezi křovím, doběhnu ho úplně bez dechu až u brány a k mému překvapení, je zase v dobré náladě. "To bylo vzrůšo, co?!.", snaží se žertovat, ale mně do smíchu není, uvědomím si jednu důležitou věc, že on selhal, "Tys mne tam nechal!", zlobím se, "Křičel jsem, abys utíkala!", hájí se, "Ty si mi utekl, zbabělče!", trvám si na svém, docela mne mrzí, že mne zklamal, opustil mne v rozhodující chvíli a nesnažil se mne chránit. O takového kluka nestojím, má zamilovanost se nezadržitelně rozplývá, domnívala jsem se, když je sportovec, že bude i odvážný, "Chci jít domů!", oznámím mrzutě, "Tak brzo, nic jsme si neužili!", protestuje, "Půjdeme na druhou stranu parku, tam ten obejda nebude.", slibuje, nechce se vzdát naděje, že něco mezi námi bude, ale má smůlu.

Zavrtím odmítavě hlavou, "Co jsem zažila, mi už stačilo!", trvám si na svém a ohlédnu se, stromy se topí ve tmě, rozeznávám jen nejbližší kmeny a keře, zmocní se mne strach, ve tmě vnímám skryté nebezpečí, není na světě síla, která by mne donutila se vrátit. Navíc když vím, že můj "rytíř", je mi na nic, silně zatoužím být, co nejdále od tak nebezpečného místa, může tam být více bezdomovců nebo jiných problémových lidí a není mým zvykem zbytečně riskovat a vykročím k bráně, podívám se průchodem ven z parku, ulice je osvětlena, tam se už bát nemusím. Jen se musím zbavit tohoto naléhajícího kluka, co myslí jen na jedno a stále to na mne zkouší, "No tak, půjdeme, neboj se, dám na tebe pozor?!", to mi bezostyšně slibuje ten, co už jednou selhal, pozorně na něj pohlédnu, je velmi pohledný, ale to pro život nestačí, od toho, kdo má být mým klukem čekám mnohem víc.

On to ještě neví, ale v této zkoušce co mu osud připravil, neobstál a už mne nezajímá, tato událost plná strachu mne změnila, od této chvíle pro mne vzhled přestává být tím nejdůležitějším, co u kluků budu hledat, krása se musí snoubit i s jinými vlastnostmi, to mi už nikdo nevymluví a chci kluka, se kterým se nebudu bát a ve všem mu mohu důvěřovat. "Běž si sám, já jdu domů!", prohlásím nesmlouvavě, ale rychle ke mně přistoupí, "Přece si nenecháme zkazit rande smradlavým bezdomovcem?!", vyhrkne a cítím, že je velmi roztrpčený, "O bezdomovce nejde, jde spíše o tebe!", naznačím jeho problém a doufám, že mu to dojde. Rozhodí ruce, "Co jsem udělal?!" zeptá se zmateně, "Právě, že si neudělal nic z toho, co jsi měl!", řeknu krátce, nechce se mi nic vysvětlovat, "Doprovázet mne nemusíš, chytnu si dole tramvaj!", podívám se naposledy do očí svému už bývalému příteli a rychle odcházím, nechci mu dát příležitost k dalšímu přemlouvání, tohle rande se nevyvedlo a bylo naše poslední.
"Nepřítel tě nezradí, s přítelem si nejsi nikdy jistý."